Základy míchání hudby

Míchání hudby je svým způsobem umělecká disciplína, a i když je svázaná mnoha pravidly, žádná z nich nejsou absolutní vesmírný zákon.

Každý zvukař začíná s tím, co ví a roste spolu s novými poznatky a zkušenostmi. Ve finále nejde ani tak o to stát se produktem učebnicových pouček, podstatné je vstřebat základní znalosti, vypěstovat si cit pro práci se zvukem a vyladit svůj vlastní pracovní postup. Koneckonců úspěch naší práce není měřen předem danou tabulkou nebo stupnicí, ale vkusem hudebníka a publika. V dnešní době, kdy jsou takřka veškeré vědomosti z oboru všem volně dostupné, je možné naslouchat zkušenějším a dláždit svoji cestu jejich poznatky. Skutečné ovládnutí řemesla je úkol na řadu let, lemovaných chybami z neznalosti a omyly všeho druhu.

Následující osnova pracovního postupu má sedm bodů. Může jich ale mít jednou i dvakrát tolik. Záleží na každém, jak si práci uspořádá. Článek je zaměřen na celkový přehled, proto se budu více soustředit na definici pojmů než postupy řešení. Jak asi tušíte, každému úspěchu předchází příprava a zde je potřebná základní znalost práce v DAW (Digital Audio Workstation neboli software pro záznam a editaci zvuku), hodit se bude i vlastní šablona, v níž se intuitivně vyznáte.

1. Plán
Je dobré hned ze startu vědět, co udělat a jak toho dosáhnout. V praxi to znamená poslech hrubého mixu, jeho analýza, stanovení a zapsání priorit. Za ideální se považuje identifikace klíčového prvku skladby.

2. Poměry hlasitostí (Gain Staging)
Tento zásadním krok je nejlepší řešit podle ucha. Alternativně lze pro srovnání využít zpracování umělou inteligencí. Metodu využití růžového šumu zmiňuji s dovětkem, že není považována za spolehlivou. Poměry hlasitosti se nastavují podle nejdůležitějšího elementu skladby, typicky se jedná o virbl nebo kopák. Může být užitečné zpracovat nejprve instrumentální složku a poté do ní včlenit složku vokální. Cílem je dosažení zřetelné slyšitelnosti všech nástrojů, zpěvů a ruchů tak, aby žádný prvek nevyčníval (není-li to umělecký záměr). Hlasitost upravujeme přímo na stopě, tedy v bodě před průchodem signálu přes systém. Je-li celková hlasitost mixu v nejvíce exponovaném místě -18 dBFS, jsme na dobré cestě.

3. Panoráma
Proces vytváření kontrastu mezi mono a stereo informacemi je něco jako simulace rozmístění kapely na pódiu. Panorámování rockové kapely s tradiční instrumentací by mohlo vypadat třeba tak, že bicí, baskytara, zpěv a syntezátor jsou na středu a kytary jdou do stran. To znamená, že kytara panorámovaná doleva zní více z levého monitoru, méně z pravého a naopak. Panorámování bicích není příliš časté, pokud se to hodí, je na místě uvážit, zda panorámovat z pohledu bubeníka či posluchače. Pro zvýraznění sterea je možné, kromě běžné pravolevé kompozice, která zvýrazňuje šířku zvuku, použít i předozadní kompozici, která zdůrazňuje hloubku zvuku. Toho je možné docílit vhodnou úpravou hlasitosti či frekvenčního spektra.

4. Ekvalizace
Úkolem ekvalizace je dosažení stavu frekvenční rovnováhy, kdy je zvuk dobře slyšitelný napříč celým frekvenčním spektrem. Je to běh na trať dlouhou 19 980 Hz, protože lidské ucho slyší zvuk v rozsahu od 20 Hz do 20 kHz. S přibývajícím věkem vzniká problém úbytku schopnosti vnímat vyšší frekvence, který je potřeba kompenzovat. Potíž je i na opačné straně spektra, kde obtížněji slyšitelné nízké frekvence mohou vést k jejich nedostatečnému zpracování a potenciálním potížím s reprodukcí na high-end sestavách.

Ekvalizace je dvojího druhu: korektivní (ubírá hlasitost a provádí se před kompresí) a aditivní (přidává hlasitost a provádí se po kompresi). Korektivní ekvalizace řeší ořez basů a výšek či potlačení rušivého pásma. Aditivní ekvalizace dělá pravý opak, zesiluje zvolená frekvenční pásma.

Základní ekvalizace je statická a pracuje konstantně. Některé ekvalizéry nabízejí dynamický mód, při kterém dochází k aktivaci filtru pouze při průchodu signálu skrze definovanou prahovou hodnotu. Tento mód je vhodný pro ekvalizaci zvukové stopy s nekonzistentním signálem. Taková situace může vzniknout, když např. nezkušený kytarista bude hrát s proměnlivou intenzitou úhozů trsátkem.

Při ekvalizaci pracujeme s filtry, které volíme podle vhodnosti vzhledem k řešené situaci (Low/High Cut nebo Shelf, Bell, Band a Notch). Obecně platí, že je lépe frekvence tlumit než zesilovat. Maskování je jev, kdy se dva nástroje frekvenčně kryjí a jejich zvuk pak ztrácí čitelnost. Typicky jde o boj basových informací v low-end části spektra, kde spolu soupeří kopák a baskytara. Do kapitoly frekvenční rovnováhy můžeme zařadit i de-essing, který tlumí rušivé sykavé souhlásky vokálů. Mid-side ekvalizace je proces, který ve fázi míchání lze minout, největší upotřebení má na rozšiřování sterea při masteringu.

5. Komprese
Komprese je vhodná tam, kde potřebujeme limitovat dynamiku nebo tvarovat zvuk za účelem lepšího prosazení v mixu. Míra komprese a způsob tvarování náběhových křivek (tzv. transientů) ovlivňují tvar obálky zvuku a tím i jeho charakter. V základu každý kompresor operuje s parametry: Treshold (definuje hladinu spuštění kompresoru), Ratio (udává kompresní poměr), Attack (nastavuje rychlost spuštění kompresoru a podílí se na údernosti zvuku), Release (nastavuje dobu trvání komprese a definuje tón zvuku) a Make Up Gain (zesiluje komprimovaný signál). Správné nastavení kompresoru vede ke stavu dynamické rovnováhy, kdy signál s upraveným dynamickým rozsahem a tvarem obálky zní přirozeně a plně bez projevu rušivých vlivů (ztráta srozumitelnosti, nevyváženost či zkreslení). Komprimujeme jednotlivé stopy, skupiny stop a také celý mix. Nebo také nic, protože ne vše kompresi potřebuje.

6. Automatizace
Jedná se o pověstnou třešinku na dortu, která může udělat rozdíl mezi dobrým a vynikajícím mixem. Automatizací jakéhokoli parametru (obvykle hlasitosti) můžeme dosáhnout potlačení nebo zvýraznění vybraných partů a podtrhnout hudební myšlenku ještě o trochu víc.

7. Reference
Tonální rovnováhu mixu je vhodné porovnat s profesionálně produkovanou skladbou stejného žánru za účelem kontroly distribuce signálu skrze frekvenční spektrum. Referenční skladby je potřeba volit pečlivě - čím blíže má skladba k původnímu zdroji (master stopa v bezztrátovém formátu), tím lépe. A pozor na hlasitost! Před vlastním srovnávacím poslechem referenční skladbu ztlumit na cílovou hlasitost mixu.

Závěrem ještě několik užitečných tipů. Téměř vždy a všude platí, že méně je více, proto je dobré šetřit s množstvím a intenzitou pluginů. Presety je lépe chápat jako výukový materiál, nastavení parametrů by vždy mělo být uzpůsobeno řešené situaci. Dobrý dojem z poslechu je možné podpořit saturací (zkreslení vyššími harmonickými složkami zvuku) a dozvukovými efekty (reverb a delay). Mix optimalizovat pro reprodukci na mono zařízení. Kvantizačnímu zkreslení digitálního zvuku při snižování bitové hloubky předcházet ditheringem.

Jak už jsem výše naznačil, ambicí článku není předat vyčerpávající návod na míchání hudby. Každé jedno zmíněné heslo by vydalo na vlastní článek a bližším zkoumáním je větvení do velkých a ještě větších podrobností téměř jistě zaručené. Doufám, že tento základní přehled jednotlivých kroků bude někomu ku prospěchu.

Foto © Caught In Joy 2019